Digitální fotografie, potažmo digitální zpracování fotografického obrazu umožňuje manipulovat s fotografií způsobem, který je v klasické fotografii takřka nemožný a mohou tak vzniknout snímky, jako je tento. Je ukázkou právě takové počítačové úpravy snímku.
Původní záběr je jen jakýmsi základem pro vytvoření zcela nové fotografie. Život člověka je pomíjivý, zvláště pak jeho vzhled. Roky ubíhají a tak každý člověk by měl mít vzpomínku na různé etapy svého života. Období dětství obvykle dostatečně dokumentují rodiče, když ale ptáče vylétne z hnízda, přebírají tuto úlohu partneři, přátelé či známí, občas i profesionální fotografové nebo aktivní fotoamatéři. Mělo by být posláním všech fotografů portrétovat každého, kdo o to alespoň trochu stojí. Každý člověk, každá tvář je součástí dějin, součástí lidské civilizace a neměl by být opomíjen, o dívkách, o tom koření našeho života, to platí dvojnásob. Každá dívčí tvář má svůj půvab, někdy skrytý, jindy patrný na první pohled a je na nás, na fotografech, abychom tento půvab objevovali, umocňovali a prostřednictvím fotografií jím potěšili nejen všechny ostatní, i samotné dívky, které se nám svěří do péče.
V portrétní fotografii, stejně jako v jiných oblastech, je velmi důležitá previzualizace, prvotní představa o budoucí fotografii, která může mít dvě odlišné polohy. Dostaneme nápad na portrét a pro svou jasnou představu následně hledáme vhodnou dívku. Tento postup je obvyklý především v reklamní fotografii, kde se pro propagaci určitého výrobku hledá vhodná tvář. Druhou možností je inspirace dívčí tváří, kterou známe a díky které se nám v hlavě zrodí nápad, jako výsledek toho, jak onu dívku vidíme či vnímáme. A nemusí to být jen její vzhled, ale i chování či povaha.
Zdenku jsem poznal jako velmi energickou, svěží, atraktivní, moderní dívku s ušlechtilými rysy obličeje a prýštící radostí mládí, kde přívlastek moderní je asi nejdůležitější a pro charakter budoucí fotografie byl přímo určující. Druhým určujícím momentem byly rysy její povahy − veselá, laskavá, milá… Chvílemi až sladká… Když jsem přemýšlel o budoucím portrétu, vzal jsem všechny tyto charakteristiky do úvahy a postupně dělal selekci těch nejdůležitějších. Moderní, milá, sladká… Z těch tří slov se mi stále více skládala v mysli představa o možném způsobu pojetí snímku, přesto jsem ještě hledal ten správný motiv.
Uzávěrka časopisu se blížila, ale stále jsem neměl zcela jasno. Až jednoho rána jsem na čerpací stanici hledal na pultě něco dobrého „na zub“ a do oka mi padla smetanová čokoláda Milka. Milá, sladká, moderní… Krémově čokoládová barva v příjemné harmonii s modrofialovým obalem zapůsobila jako kreativní stimulátor a já v ten okamžik před sebou jasně viděl fotografii, kterou chci se Zdenkou udělat. Tak jasnou představu jsem již dlouho neměl. Dokonalá previzualizace! Do redakce jsem již nedojel. Otočil jsem vůz a jel domů pro speciální reflektor, který jsem již několik let nepoužil a který mi právě jasná previzualizace připomněla. Věděl jsem, jak chci portrét nasvítit a proto jsem také okamžitě věděl, jaký typ reflektoru musím použít.
Stříbrný Softreflektor s vratným difuzérem jsem díky práci se softboxy dlouho opomíjel a teď si uvědomuji, že to byla škoda. Tento typ reflektoru, kterému se slangově říká „slunce“, poskytuje sice měkké, ale současně směrově orientované kresebné světlo s výraznou tvorbou měkce ohraničených stínů, díky kterým získávají portréty silný prostorový efekt. Má ale i své nevýhody. Zvýrazňuje veškeré pleťové vady, které jsou průvodním jevem života ve znečištěném prostředí velkoměst a kterými trpí téměř všechny dívky. V tomto případě mi to ale nevadilo, protože jsem počítal se silnou počítačovou retuší a manipulací, která směřovala k naplnění mé previzualizace snímku. Syntetickou hladkost čokolády by nevytvořil na pleti ani sebelepší Make−up. A o tu čokoládu mi šlo především.
Hladkost zobrazení pleti jsem chtěl podpořit i hladkostí celkovou, s omezeným rozlišením podrobností, proto jsem pro snímání zvolil digitální zrcadlovku a vyřadil tak z procesu tvorby obrazu zrno, které by i při snímání na střední formát rušilo čokoládově sametové tahy vlasů.
Díky zcela konkrétní previzualizaci byla příprava na fotografování velmi rychlá a jednoduchá. Nepočítal jsem s výrazným prokreslením pozadí, které nemělo rušit a zvolil jsem proto černé textilní pozadí Night Love. PRo osvětlení jsem použil dvě záblesková zařízení Bowens Esprit s výkonem 500 Ws. Jeden generátor byl osazen černým směrovým komínkem pro prosvětlení vlasů v oblasti krku a pro jemné zvýraznění ušlechtilé křivky levé tváře (situováno vůči pohledu na fotografii), výkon generátoru byl přitom nastaven na 1/16. Druhý generátor jsem osadil již zmíněným Softreflektorem, na kterém byl pomocí pružin uchycen stříbrný difuzér zachycující přímé tvrdé světlo výbojky. Generátor s nastavením na 1/4 výkonu byl umístěn poměrně vysoko, aby osvětloval obličej především shora. Pro zjemnění stínování ve spodní oblasti obličeje jsem použil Triflektor Lastolite umístěný vpravo, v těsné blízkosti pravého ramene a tváře dívky, přední sekci jsem natočil tak, aby prosvětlila odraženým světlem spodní polovinu duhovek očí, celou sestavu je dobře vidět na záběru pořízeném během fotografování.
Vzhledem k zamýšlené manipulaci s obrazem nebylo nutné žádné výraznější líčení, postačil jemný pudr na omezení lesků. Nejvíce času zabrala úprava vlasů do spojitých pramínků, které měly připomínat čokoládové zlomky a současně se hlavní měrou podílet na vytvoření výrazného stínování a tím i silného prostorového dojmu budoucí fotografie. Pro působivost fotografie měl rozhodující význam kromě celkové barevnosti také výraz obličeje, očí a rtů dívky.
Protože jsem musel udržet její pozornost, zvídavé „čertíky“ v očích a nepatrný úsměv Mony Lisy, snažil jsem se po celou dobu fotografování se Zdeňkou komunikovat. Už ani nevím, co jsem jí říkal, jen vím, že její prvotní nervozita opadla dříve, než jsem udělal prvních několik „nástřelů“ pro doladění expozice, nastavení výkonu generátorů a nalezení optimálního směru pohledu očí. To je velmi důležitý okamžik, protože pohled „do objektivu“ neznamená automaticky, že i na fotografii budou oči portrétované osoby hledět přímo do očí diváka. Přesná pozice očí je velmi individuální a je nutné ji vyzkoušet. V případě Zdeňky bylo nutné, aby se dívala na spodní okraj mého fotoaparátu, teprve pak vznikl vizuální dojem, že se dívá přímo do objektivu. Po pěti zkušebních snímcích jsme již snímali „na ostro“ asi 15 dalších záběrů. Pro obálku jsem ale nakonec stejně vybral ten první…
Fotografování bylo ale jen první polovinou práce na snímku pro obálku − více než hodinu trvala následná úprava souboru v programu Photoshop, celý postup je popsán u dílčích souborů. Výsledná zvětšenina je ukázkou realizace, která se téměř dokonale shoduje s původní previzualizací a potvrzuje tak nepsané heslo kreativní fotografie: Vše, co si dokážete představit, je možné přenést na fotografický papír. Cesta v tomto případě není důležitá, důležitý je cíl.
Jan Karbusický
Pozn.: Článek byl publikován v magazínu Photo life č.55 v roce 2006.
