Příběh fotografie "Rekord"

03. 05. 2011, 15:08

Nedávno jsem se prohraboval ve fotografiích uložených „v šuplíku“- tam jich mám nejvíc a vzpomněl si, že v některém článku pro Blog CS  jsem utrousil, kterak mnou byla zhotovena fotografie za 47 minut. Řekl jsem si, že by nebylo špatné se o tuto zkušenost podělit s ostatními. Konkrétně tento výtvor nebylo nutno dlouho hledat, neboť její zmenšenina zaujímá čestné místo v mém albu. Dokonce i negativ se jakýmsi zázrakem uchoval. Ale zkusil jsem poprvé jinou věc a tu fotografii naskenoval. Výsledek vidíte sami. Maximálně jsem se snažil zachovat věrnost barev a zároveň srovnával myšlenky, jak to tenkrát bylo. "Víte, to bylo tak…"

V r. 2001 jsem brouzdal v Krkonoších, a jako téměř vždy na podzim. Bylo už hodně pozdě odpoledne a tak moje cesta vedla od Boudy u Bílého Labe směrem do Špindlu. V nohách už poměrně dost, vracel jsem se ze Sněžky. Protože po cestě to znám nazpaměť , následovalo odbočení rovnou ke břehu Labe, prodírání příbřežním porostem a hledání nějakého námětu. Tu mne na jednom místě zaujal pruhovaný choroš, jak si tam tak hezky visel, přilepený na stromě a za ním jen volný prostor řeky s prosvítajícím bukovým listím.

Počáteční scenérie mne ihned zaujala a tak začaly přípravy. Pro dokreslení ještě musím uvést svoji tehdejší výbavu. Analogový Canon EOS 3000, v něm Kodak „dvoustovka“, setový objektiv EF 38- 76 mm (hrůza), potom ještě EF 80- 200 mm (ten na svoji cenu moc hezky kreslil), stativ Made In GDR (určitě si mnozí z vás pamatují), ale pozor- už také byl k dispozici polarizační filtr od Cokinu a samozřejmě kabelová spoušť.

   No a teď zmínka o čase - bylo přesně 16,40, když jsem „cíl“ objevil. Fotoaparát a stativ byl připraven během pár minut, rozhodl jsem se pro ohnisko okolo 160- 180 (to  už opravdu přesně nevím), clonu 8 (aby vpředu bylo všechno pěkně ostré a vzadu ne- strom byl asi 3 m od břehu řeky) , Režim Av a teď to celé začalo.

   Jak už jsem předeslal, bylo už pokročilé pozdní odpoledne a kdo to v Krkonoších na podzim znáte, jistě si vzpomenete, jak po čtvrté hodině odpolední ptáci pomalu utichají a celý les se nepozorovaně noří do temnoty, jen v některých průsecích Slunce ještě prosvítá.

   Já jsem zatím upravoval kompozici, před tím odstranil  jehličí a listí z choroše, aby byl hezky čistý (štětečkem- už tak jsem byl vybavený), dále také několik spadených větví u řeky a už by to mohlo být. Ještě pár pohledů do hledáčku, polarizák do správné polohy, prst na kabelové spoušti a…

   Stále mi v tom obrazu něco nesedělo. Clona nastavená na 8, čas vzhledem ke světlu taky ušel a zacházející Sluníčko hezky z boku rozzářilo pozadí a celému obrazu dodalo jistou plasticitu. Ale pořád, jak my Moraváci říkáme, něco „neštymovalo“.

   Přemýšlel jsem, čím by to mohlo být. Něco v obraze vadilo. Co - to jsem zatím nebyl schopen definovat. Pohlížel jsem na scénu z leva, z prava, ze předu a nic. A světla náhle začalo valem ubývat. Začal jsem být zoufalý. V poslední chvíli mne napadlo vypnout autofokus a pomalu jet ostřícím kroužkem po scéně. Najednou se na levé straně, PŘÍMO V OBRAZU objevila větvička smrku. A to bylo ono - nacházela se asi 2 m od stativu, ale já ji s nastupujícím příšeřím vůbec neviděl. Autofokus zaostřený na choroš, a kdybych v tu chvíli cvakl, bylo by po kompozici, protože ta huňatá větvička by tam působila jako pěst na oko.

   Záhada odhalena, nyní rychle napravit, co se dá. Světlo, spíše jeho zbytek mi stále ještě přálo. Jakožto milovník přírody, jakkoliv „naštván“ na smrk, co si málem dovolil do mého úsilí vložit větev a tím mi to celé zhatiti jsem jej nechtěl lámat, tak následovalo z batohu vytažení pružné gumy, kterou pro takové příležitosti nosím trvale při sobě, na ní byla přivázaná zátěžová svorka na film, přicvakl jsem větvičku - druhý konec upevnil ke kmeni smrku, větvičku ohnul, poslední kontrola a rychle exponoval (no rychle - čas se mezitím hóódně prodloužil). Byl nejvyšší čas. Sotva cvakla závěrka, po pár  vteřinách Sluníčko řeklo „dobrou noc“ a světelná atmosféra, která mne tak zaujala jako mávnutím proutku byla ta tam.

   Zpocený, ale také spokojený jsem usedl na pařez a díval se na mizející kontury scény, která mi dala tolik práce. Byl jsem si jistý, že obrázek, jaký jsem chtěl, z toho nakonec bude (netuším, kde se ve mně tenkrát ta jistota brala). Sluníčko už zapadlo, les se pohroužil do tmy a při letmém pohledu na fosforeskující ručičky hodinek jsem zjistil, že od objevení scenérie, příprav, včetně "potivé fáze“ až do konečné expozice uběhlo 47 minut. Prostě jsem tu fotografii chtěl mít vypiplanou do detailu. Jaký je to propastný kontrast při možnostech současné digitální techniky!

   „Tak takové to tedy bylo…“

   Chápu, že ne každému se musí líbit, (navíc jsem tou dobou teprve získával cenné zkušenosti). ale já ji mám rád. Zvláště když si uvědomím okolnosti jejího vzniku. Že se nejedná pouze o můj subjektivní pocit, svědčí to, že visí i u několika mých přátel, kteří si ji vybrali.

   Každá fotografie má svoji historii. Někdy několikavteřinovou, jindy podstatně delší. Zatím se mi tento „rekord“ nepodařilo překonat a vzhledem k digitálním časům jej už asi nepřekonám. Ale určitě se o to nebudu ani snažit. Spíše z tohoto příběhu vzniku jedné fotografie možná může vzejít něco prospěšného. Třeba to, že i s digitálem není kam spěchat a pokud scéna zaujme natolik, že by z toho mohlo něco vzejít, chce to málo: neváhat, jít na věc a nelitovat času. Už se to nemusí opakovat.

   K tomuto příběhu patří dovětek.

   V r. 2008, náhodou na podzim jsem se náhodou ocitl opět v Krkonoších v oněch místech. Obtěžkán novou 450-kou, podstatně jinými objektivy a značně rozšířenou výbavou jsem si řekl: „Běž se tam znovu podívat a zkus to jako tenkrát, ale teď s absolutní kontrolou!“ Hledal jsem dlouho a bezvýsledně. Už jsem to chtěl vzdát, když najednou se přede mnou rozevřela známá kamenná kaskáda na břehu (jejíž část jsem na fotografii v levém spodním rohu zachytil), i s popraškem zlatavého bukového listí. Jen ten strom a hlavně choroš chyběl. Po bližším průzkumu jsem šlápl na úplně rozpadlý kmen, téměř zanořený v mechu, ze kterého už zbývaly pouze dlouhé třísky. Choroš už tam nebyl vůbec.

   Nevím, co bylo příčinou zániku. Jestli orkán Kyrill, který tehdy zasáhl i Krkonoše, nebo spíš ten choroš? Sázel bych na něj, ale v každém případě je to už jedno. Tehdy mi vytanulo na mysli přísloví: „nevstoupíš dvakrát do stejné řeky…“. Scéna, která mne tehdy okouzlila, přetrvala čas pouze v podobě fotografie, kterou jsem tenkrát vytvořil. Jinak po ní nezbylo nic.

   A proto, když někde budete a bude se vám tam líbit a budete mít možnost udělat hezkou fotografii podle svých představ, neotálejte a mějte v paměti onu prastarou pravdu: „nevstoupíš dvakrát do stejné řeky…“. Totiž, bráno z fotografického hlediska -  ona řeka tam příště vůbec nemusí téct. V tom lepším případě změnila své koryto, no a v tom horším úplně vyschla…

Autor: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript