Syndrom japonského turisty

02. 01. 2012, 10:12

Byl chladný podvečer a na obloze již svítily hvězdy. Uhýbali jsme korzujícím davům a vyháněli zimu z těla usrkáváním lahodného horkého punče. Společně s přáteli, a také početným davem ostatních otrokovjanů, jsme opět po roce všichni čekali na slavnostní rozsvěcení vánočního stromu.

V tom mě z našeho bezstarostného povídání vytrhl dialog za mnou stojících dvou pánů.
„Nevím ogaro, jak to mám teďkáj v tej tmně dělat, abysem to nemněl také rozmazané. Šak fčíl, gdyž fotím, tak to vůbec néní ostré a často sa mi to vůbec nechce ani zaostřit!“
Nenápadně jsem přes rameno pohlédnul na diskutéry. Jednak jestli některého z nich náhodou neznám a také proto, že jsem zaslechl magickou formuli „fotím“, jejíž slovní základ v různých jazykových obměnách na mne vždy působí stejně jako šém na bájného Golema.
Pan fotograf pokračoval a ukazoval přitom kamarádovi zářící diplej svého kompaktu: „Šak sa podívaj! Jednúc mám svjetla úplně rozplyzlé jak cákance a toďkáj zase, gdyž sem to fotíl z bleskem, tak tam je akorát osvjetlených pár lidí, co byli nejblíž a ináč je za nimi akorát tma. Aha, aj tu... a tu. Všade samá tma a stromeček nevidím.“
Dotazovaný kolega poté převzal kompakt do svých rukou a prohlížel si ho. Z jeho odpovědi bylo znát, že je mu digitální fotografie o něco bližší.
„Nó, možeme kuknút do menu a zjistit, či sa ti tam dá zvýšit citlivost, alebo či sa dá nastavit daco iného. No a gdyby to šlo, mohli byzme třebáz enem nastavit o neco delší čas a gdyž potem budeš fotit aj z bleskem, ale budeš to přitem držat pevně v neroztřesených rukách, tak uvidíš, jaké možeš mjet zajímavé fotky...“
Pan fotograf ale rázně uťal odborné rady. „Kašli na to!“- a vytrhl kamarádovi fotoaparát z rukou.
“Zmrzlý su, jak psí oné a nemám čas ani chuť tam stále cosik nastavovat a rýpat sa v tem. A šak ja už si nejak poradim. Gdyžtak dám na féjzbúk aj rozmazané fotky, šak co... A poďme eště na svařáčka, než ten stromek rozsvítijá!“ Oba se pak vydali na strastiplnou cestu skrz dav a už jsem je neviděl. Viděl jsem tam ale kolem vánočního stromu spoustu podobných fotografů, kteří v tom pološeru před slavnostním rozsvěcením také „fotili“. Malé aparátky často zvedali nad hlavy houstnoucího davu, leckdy jen tak jednou rukou, pak „namířili“ na vánoční strom a - cvak, s bleskem i bez něj. Poté vždy následoval pohled na displej, po kterém stáhli ústa do nespokojených grimas a přitom nechápavě kroutili hlavou se slovy: „...Já se na to -...“, a pak šli dál, a dál „fotografovali“ podobným způsobem. Leckdy i za chůze a s fotoaparátem v jedné, dodaleka natažené, ruce. Aspoň jedna fotka se snad přece podaří, ne?!
    Doma jsem si pak vzpomněl na toho pána, co se s kolegou za mnou pod vánočním stromem radil o způsobu fotografování a nejdříve jsem se pousmál.To proto, že mi přišlo zábavné, jak se někdo dokáže dožadovat rady a ihned poté, co ji dostane, ji stejně odvrhne. A podle rychlosti, s jakou žádající člověk dobrou radu bleskově odmítne, je patrné, že ve skutečnosti vlastně ani o žádnou radu nestojí. Ona totiž ta dobrá rada je často spojená s nějakou činností a na tu není chuť ani čas.
A to se netýká jen fotografování...
    No posléze mne ale lehce rozladila vzpomínka na jemu podobné fotografy.
Napadlo mne totiž, že po historických údobích, jako byly doby ledová, kamenná, bronzová, železná...  přišly doby digitální a s ní ruku v ruce doba masová.
Proč doba digitální je evidentní a zřejmé.
A proč doba masová?
Nikoli od toho, že by symbolem této doby bylo maso. Nakažené maso a strach z něj. Z masa šílených krav, z ptačí a prasečí chřipky a podobně.
Symbolem doby je využívání všeho dostupného v masovém měřítku.
Zadejte si schválně do vyhledávače sousloví „masové využívání“ a na googlu dostanete více než milion odkazů.
Masově se dnes používá doopravdy kdeco.
Včetně fotografie a především té digitální.

      Nedávno jsem na ulici narazil na pár fotografujících lidí. Se svými kompakty se snažili ulovit si na památku končící úkaz částečného zatmění měsíce. Fotili si měsíc a to s bleskem !
A světe div se, nikdo z nich nebyl se svým výtvorem spokojen. No kdo by to byl řekl? :-)
V takových situacích ve mně ždycky spustí bitvu dva smíšené pocity. Vždy mám chuť se takovým „fotografům“ začít od srdce smát, ale zároveň mi jich, a toho jejich snažení, ihned příjde i líto. Vidím, jak fotografující zbytečně plýtvá svými „cvaky“, zbytečně plýtvá místem na kartě, energií svou i energií svých baterií. A evidentně zbytečně, protože výsledek je hned předvídatelný.
A v těch chvílích také v sobě musím ihned zadusít chuť jim poradit, třeba že se rady nikdo z nich nahlas nedožaduje. Vím totiž, že na mou radu stejně mnozí vůbec nejsou zvědavi. Tak jako onen fotograf od vánočního stromu.
Říkám si vždycky, že takoví cvakači trpí syndromem japonského turisty.
Je to totiž úsměvná podívaná, když někde zastaví zájezdový autobus, z jehož útrob se vyvalí tsunami nedočkavých japonských turistů, kteří ihned přikládají fotoaparát k oku, anebo napřahují dodaleka před sebe své paže a v nich maličký kompakt. Elegantně ho často drží jen mezi palcem a ukazováčkem každé ruky, jakoby to byl nablýskaný šperk, který by byl hřích jakkoliv upalcovat. Poté všichni spustí nekompromisní digitální „palbu“. Od prvních chvil, kdy vyjdou z autobusů, z nádraží, po té, co je „vyvrhne“ podzemí metra, když vyjdou z průchodů ulic, kdy doputují před nějakou dominantu, památku či jiný objekt jejich zájmu, tak se pozastaví a často bez rozmyslu –cvak., anebo stíhají hlava nehlava cvakat za chůze. S přehledem zvládají focení s klasickým postojem obouruč i jednoruč, a to i za chůze. Během chůze si pak své „úlovky“ i prohlížejí. A pokud mají trochu více času a jsou i lépe fotograficky vybaveni, můžete být svědky podobných úsměvných situací, jak jednu z nich popisuje fejeton „Homo compactis“.

Na místech obecného zájmu všech turistů můžete často vidět, jak dav žasne a masově fotí, jak mají všichni hlavy k dominantě vztyčené, zatímco japonský turista má hlavu sklopenou nad displejem svého fotoaparátu a dělá přejímku svých úlovků. Někdy mám pocit, že japonský turista staví své výlety a zahraniční dovolené pouze na fotolovu a svou dovolenou si uvědomuje a vychutnává teprve až posléze, při zpětném prohlížením fotografií, v pohodlí svého domova.

Rozhodně tímto ale snahy a tvorbu japonských turistů nezesměšňuji. A také je nehážu všechny do jednoho pytle. To ani náhodou! To mi totiž jen příjde výstižné a vzorové pro počínání i našich tuzemských kolegů, fotografů.

   Dokážete si jen představit, kolik, na takových zajímavých místech, jen vznikne fotografií? Uměli byste si představit, kolik fotografií vznikne třeba jen na Karlově mostě během jednoho jediného dne? A mne by hrozně zajímalo, kolik se vlastně masově zrodí virtuálních i filmových obrázků na vyjímečných místech po celém širém světě a to v průběhu jedné jediné vteřiny!
A kolik z těch obrázků je nepoužitelných! A to jen díky nechuti fotografujícího aspoň něco si přečíst, něčemu se přiučit, alespoň maličko se vzdělat v něčem, co dělám rád, anebo jen přijmout radu.
Myslím, že je to veliká škoda. Svět by jistě mohl být bohatší o spoustu krásných okulahodících obrázků, co umějí na duši pohladit.

    Musím se tady zároveň ale přiznat, že takovým mačkačům i trochu závidím.
Závidím jim to fotografování, nezatížené aspoň základním poučením. Tu bezstarostnou radost z libovolného cvakání. To, že se těm „neosvíceným“ fotografům opravdu jejich fotografie líbí. V neposlední řadě jim závidím i to, kolik „cvaků“ si mohou během chvilky, s různým nastavením, dovolit. Vždyť o co jde? To špatné se dá ihned vymazat. Že ano!
Mohl bych se nad jejich snahou často povýšeně pousmát, ale musím si hned uvědomit, že i já jsem v jejich očích k smíchu.
Téměř anachronicky totiž stále používám kinofilm. Neoplývám tudíž neomezenou možností cvaků. Připrava mé jedné jediné fotografie mi kolikrát zabere takové množství času, že těmto lidem prostě opravdu musím být pro smích.
Vždyť i má paní často ukazuje přátelům své fotografie se slovy: „... a tohle jsem stihla nafotit, zatímco si Pepa stále šteloval stativ a nasazoval filtry.“ Má paní, na rozdíl ode mne, používá digitální fotoaparát, no ale zároveň už nepatří jen k těm úplně neosvíceným.
A také přátelé, když jim vyprávíme, co jsme kde navštívili a ukazujeme jim své fotografie, často utrousí: „Pepa měl s sebou určitě zase svůj stativ, že?“, čímž naráží na jim nepochopitelnou dobu mých příprav. A to je to, o čem jsem se tady rozepsal a co mne maličko mrzí.

    Svět ale není dokonalý.
Není a nikdy dokonalý ani nebude.
Stejně tak nikdo není a nikdy nebude dokonalý.
Ani sám osobě, ani v tom, co dělá.
Dá se ale dokonalosti hodně přiblížit. Jenže se musí moc a moc chtít a pak to chce i pevnou vůli.
Tohle ale nepíši z vlastní zkušenosti. Ne, to v žádném případě!
Já osobně se totiž dokonalosti v něčem asi nikdy nepřiblížím. Vím, že na to, lidově řečeno, nemám.
Není totiž oblast, ve které bych vynikal. Já jen umím téměř ode všeho něco.
Pro dosažení dokonalosti to není ten správný přístup, je to zase ale praktičtější pro život.
Inu starého psa novým kouskům nenaučíš a ani Einsteina už z něj mít nebudeš.
    Závěrem bych ještě rád něco dodal.
Nechci proti svému přesvědčení radit. Chci se jen podělit o moudré doporučení.
Doporučení, které ale neplatí jen ve fotografii!!!
Návod, který se mi moc líbí a kterým bych se rád stále řídil a který bych jednou rád dotáhl do konce. No, možná až jednou, až budu velký. Anebo ve druhém životě. :-)
Není to z mé hlavy, ale z hlavy profesionálního fotografa, mezinárodně uznávaného školitele a autora řady bestsellerů. A ten říká:

• Dělej to, co děláš, dobře a budeš ve hře.
• Dělej to, co děláš, a dělej to lépe než ostatní a budeš mít obecenstvo.
• Dělej to, co děláš, a dělej to ještě lépe než ti dobří a svět ti bude ležet u nohou.

Přeji všem krásné vykročení do Nového roku, dobré světlo a stálou chuť být lepší!

---

Autor: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript