Kdo ví, co bude dál...

14. 03. 2011, 12:37

„Můj mobilní telefon je tak starý, že čísla na něm musím ještě vytáčet a foťák v něm je na kinofilm!“ Touto smyšlenkou často dokonale odzbrojím ty, kteří se rádi dohadují a předhání v tom, kdo má co lepší, dokonalejší, chytřejší, novější, starší... Podmračeně na mně vždy v tu chvíli pohlédnou, jejich mozky začnou šrotovat má slova, po té jim blýskne v oku jiskérka pochopení a všichni se rozesmějí se slovy: „ Ty seš ale...“

Nedělá mi problémy pobavit přátele na svůj účet. Mám rád humor. A mám také rád staré věci a nostalgii z nich pryštící. Mám rád stará města a věci, které v sobě nesou otisky tisíců doteků minulosti, dobové obrázky a anachronické nápady vynálezců a hrdinů z knih Julese Vernea, Boba Shawa, J.R.R.Tolkiena, různých postapokalyptických románů a filmů.

Sled několika nedávných událostí a výše zmíněné mne přiměly k napsání tohoto fejetonu.

Víte, celkem nedávno jsem si ve vetešnictví téměř za hubičku koupil osmdesát let starý měchový Voigtländer. Úplně mě uchvátil. Rozebral jsem ho docela, vše vyčistil, promazal, vyleštil, zase skompletoval, založil svitkový film a vyrazil ven „malovati světlem“. Přiznám rovnou, že první negativ nedopadl úplně na 100%, protože jsem nedokázal vždy odhadnout správnou dobu expozice. Přesto jsem ale měl radost z toho, že přístroj stále funguje! A měl jsem i radost z pozornosti kolemjdoucích, zírajících na krásně naleštěný stařičký fotoaparát, hovící si pěkně na moderním stativu.

Další z událostí, malá technická tragédie, mi ale na čas pokazila radost z fotografování.

Na podzim loňského roku se mi zčista-jasna zasekl setový zoomový objektiv na analogovém Nikonu. Naštěstí mám i „dlouhé sklo“ s makro režimem a to mi posléze na chvíli vystačilo. Nicméně jsem ale začal brouzdat po netu a shánět servisy, opraváře objektivů a pročítat blogy podobně „postižených“ kolegů fotografů. Dny pádily a já se přistihl, že začínám váhat mezi opravou, anebo pořízením si jiného skla, nejlépe z druhé ruky.

Bez toho, abych se nějak rozhodl, mne postihla další nepříjemná událost v podobě náhle „onemocnělého“ počítače. S příchodem Nového roku se najednou hrozně zpomalil a začal se chovat zatvrzele. Problémy se nedařilo odstranit a tak vše muselo vyřešit reklamační řízení u výrobce.

A právě ony dva měsíce vleklé nemoci mého PC a následná rekonvalescence v jeho „rodišti“ mne přivedly na pár myšlenek, o něž se nyní dělím.

Najednou jsem si totiž uvědomil, jak moc mi nefunkční digitální technika chybí. Musel jsem se pousmát nad ironií, že já, stále se držící kinofilmu, tedy zcela analogový, jsem analogicky „téměř“ nucen používat digitální techniku, abych byl v přímém kontaktu se světem fotografie, a to i té analogové.

Předně mi internet nabízí největší přístup, nejen, k bazarové fototechnice (což je pro mne právě nyní oblast nejaktuálnější) a dále s narozením nové revue ČESKOSLOVENSKÁ FOTOGRAFIE se snažím občas přispět svou troškou do mlýna na stránky její elektronické sestry, do blogu rad a návodů. Což bez počítače také „téměř“ nejde.

Postupně mi ale také došlo, jak je vůbec celý dnešní svět závislý na digitální technice. Jak nás všechny obklopuje virtuální nadsvět...

Uvědomili jste si někdy, že terabyty informací existují pouze (!) ve virtuální podobě? Že miliardy obrázků a fotografií mají taktéž jen onu virtuální podobu? A neuveřitelně zní také fakt, že objem skutečných fyzických peněz je MENŠÍ (!!!) než objem peněz virtuálních!!!

No a samotní lidé? Ti se také víc a víc spokojují jen s virtuální podobou komunikace se světem i se svými přáteli. Digitální technika se stala naší „životodárnou“ pupeční šňůrou. Dojde-li ale k jejímu „ucpání“, či dokonce „odstřižení“ tu náhle teprve nastávají problémy.

Nejednou musela být uzavřena některá z peněžních poboček v našem městě kvůli kolapsu počítačů. Nejedna kancelář na úřadě měla ze stejných důvodů zavřeno. Podobná situace potkala leckterou přepážku i na poště. Ba co víc, párkrát se dokonce i na poliklinice chvíli neordinovalo, neboť našim lékařům a sestrám „kleknul“ počítač, či celá síť.

Oni již lidé zapomínají, že se dá agenda vést i ručně a jsou neschopni, (nebo se jim pouze nechce ?! ), po opětovném zprovoznění počítačů, zpětně vše zavést do systému. Člověk prostě víc a víc odvyká manuálnímu ukládání informací a nezřídka i manuální práci vůbec...

Nyní pozvolna vybředáme z krize finanční. Dovedete si ale představit, pod dojmem předchozího, že by došlo také ke krizi energetické?! Je těžké domyslet například náhlou absenci elektrické energie!

Zní to jako utopie, ale nikdy neříkej nikdy! :-)

Uvedu pouhou drobnost...

Uměli byste si představit, že nemáte čím napájet své digitální fotoaparáty? A k tomu představa, že nemůžete zapnout své PC, prohlížet a upravovat si v něm gigabyty svých virtuálních obrázků a také internet že by vám byl nedostupný?!

Toto mi přišlo na mysl ve chvíli, kdy ještě nemám počítač doma a své myšlenky sypu z pera hezky po staru na papír, jako v dobách docela nedávných, kdy jsem si ještě psával do šuplíku své povídky.

Vybavuji si teď najednou tu sladkou radost z nezávislosti při ručním nastavování clon a časů, ručním přesouvání filmu na další snímek a ručním zpětném převíjení svitku na svém „novém“- stařičkém Voigtländeru. Prostá radost z toho, že nejsem v podstatě ničím omezen při svém focení. Nemusím třeba před odchodem z domu kontrolovat stav baterí, nemusím je v mrazu vytahovat z batery gripu a zahřívat je v teplé kapse, abych mohl fungovat dále...

Při té příležitosti si vlastně také teď vybavuji do dnes funkční legendární perly fototechniky, jakými jsou například Pentax K1000, Olympus OM-1, anebo takový Nikon FM 2N. Zvláště poslední dvě jsou plně mechanické kinofilmové zrcadlovky s mechanickou závěrkou (tudíž mohou pracovat zcela bez baterií), a jsou skvěle konstruované i do velmi nízkých teplot. Pokud byste měli někdo třeba cestu na Antarkdidu, toto by byly ty pravé záložní přístroje pro vás. Zvládnul by byť jen o polovinu příznivější klimatické podmínky i váš nynější miláček?

Už pro tu hřejivou nezávislost, třebaže se na Antarktidu nechystám, si některý z plně mechanických kinofilmových přístrojů asi pořídím.

Nedostatek energie v naší milované oblasti, kterou je fotografie, ale lehce domýšlím dál a začínám si přát, aby dnešní gigantičtí výrobci fotoaparátů, začali uvažovat podobně a vedle honby za pixelama přišli také s nápady, jak co nejefektivněji a nejkreativněji vyřešit časté problémy energetického napájení.

Chtělo by to něco levně a jednoduše geniálního...

...třeba akumulování energie vznikající třením liščího ohonu...   :-)

A třeba se, například, nechá někdo inspirovat solárními zdroji, jaké mají některé kalkulačky...

Anebo se výroba vydá jinou cestou a jednou se dočkáme i nějakého hybridního pohonu...

Neumím si ho sice představit ve spojení s digitální technikou, ale kdyby např. mému analogovému Nikonu „došla šťáva“, klidně bych uvítal na těle přístroje dávno opomenutou páčku ručního posuvu filmu a jel zas dál. Ani by mi nebylo zatěžko zpětně navinout film do kazety - rovněž ručně.

A kdo ví, třeba se dočkáme i jiných hybridů.

Třeba dojde i na ten můj "vytáčecí" mobil se zabudovaným fototoaparátem na kinofilm.  :-)

Kdo ví...?

Přeji vám všem DOBRÉ SVĚTLO A VŽDY DOBŘE NABITÉ AKUMULÁTORY!

P.S.: Abych vzpomněl ještě onu virtuální komunikaci s přáteli...

Taktéž se spokojujete s pouhým blahopřáním formou SMS? Anebo jdete dál a využíváte služeb různých serverů nabízejících předem nachystaná, různě animovaná, přáníčka, do kterých stačí jen vložit jméno, případně i fotografii odesilatele či adresáta?

Opravdu se spokojujete jen s touto formou?

Já, poznamenán výše zmiňovanou láskou ke starým věcem, i v této oblasti zůstávám (leckomu posměšně) konzervativní. Od té doby, co mi fotografie zasekla svůj drápek hluboko pod kůži, si neumí představit, že bych svým opravdovým a nejbližším přátelům zaslal pouhé elektronické přáníčko.

Jestli máte chuť, zkuste také aspoň jednou-dvakrát do roka najít doma, ve svém okolí, v přírodě, prostě kdekoli vhodný motiv pro fotografii. Tu si následně nechejte zhotovit ve fotolabu klasicky na papír, posléze ji nalepte na přehnutou, rozměrově upravenou, čtvrtku a lehce si tak vyrobíte hezké blahopřání. Vaše vlastní!

Alespoň před Velikonocemi a Novým rokem také takové přání vyrobím, poctivě vlastnoručně vpíši text (často rádoby vtipný a veršovaný... :-) ), někdy i vymaluji a pak pošlu pěkně poštou.

V koutku duše tak doufám, že tím přátelům udělám aspoň maličkou radost a jestli ono přáníčko hned nevyhodí a po létech je někde vyhrabou, snad zavzpomínají.

A třeba i mile...

---

Autor: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript