Homo compactis

07. 08. 2010, 01:00

Každý koníček má svá specifika, je něčím charakteristický, a ostatní lidé nahlížejí na mnoho nadšenců jako na jakési tiché blázny. Samozřejmě, někdy i hlučné. Většina z nás jen těžko chápe vášeň pro chov nebezpečných jedovatých pavouků, jejich chovatel naproti tomu žasne, že někdo se baví sbíráním poštovních známek...

Máme-li nějakého koníčka, kterému jsme podlehli, považujeme obvykle právě seba za ty "normální" a ostatní za podivíny. A může tomu tak být i v rámci jednoho velkého koníčku, jakým je právě fotografování.

My "zrcadlovkáři" s úsměvem sledujeme snažení "kompaktistů" snímajících jistě úžasné fotografie s předpaženýma rukama, zatímco my pečlivě rozkládáme nemotorný stativ. Říkáme jim shovívavě a trochu pejorativně Homo compactis, snad abychom sami v sobě potlačili té trochy závisti jejich svobody. Homo compactis, nyní již digitalis, nic neřeší, prostě si jen tak fotí své fotografie na památku, fotí si pro radost, kterou jim nezkazí ani chybná kompozice, ani pohybová neostrost. Jsou, na rozdíl od nás, svobodní a bezstarostní, protože mohou fotografovat kdykoliv a kdekoliv, neboť je netrápí nevhodné světlo, ani vypálená obloha.

Jsou samozřejmě i ti poctivější, jež neváhají s použitím stativu, přesněji vrklaté trojnožky, i pro snímání s digitálním kompaktem. Pozoroval jsem tuto poctivou snahu před pár dny na Hradčanském náměstí v Praze. Typický Japonec v typickém klobouku, s typickým teleskopickým stativkem a typickým nadšeným výrazem v obličeji pečlivě nastavoval svůj digitální fotoaparátek, a já obdivoval právě jeho řemeslnou poctivost. Ano, památky, a Hradčany nevyjímaje, přeci fotografujeme za pomoci stativu!

Nastavení se nějak nedaří, a tak přichází i Japonka, a svými dlouhými modrými nehty tiskne příslušná tlačítka. Úžasná spolupráce, úžasné nadšení obou Japonců pro pořízení unikátní fotografie Pražského hradu. Blíží se ovšem vyvrcholení celé akce, tedy stisk spouště fotoaparátu... S úžasem pozoruji, jak muž tiskne spoušť pomocí IR spouště, a... Oba manželé vybíhají vpřed, aby zaujali před fotoaparátem pózu nadšených turistů s kulisou Hradčan v pozadí! Japonec se lehce pokrčí v kolenou, aby měl hlavu pokud možno uprostřed fotografie a přístrojek již exponuje. S aktivovaným vestavěným minibleskem, pochopitelně...

Chtěl bych to také umět. Chtěl bych být alespoň občas bezstarostný Homo compactis digitalis, nezatížený všemi těmi pravidly, zásadami a poučkami. Jen si tak chodit ulicemi, fotit si fotky na památku a mít radost z toho, že jsme na nich vůbec s manželkou k poznání. Ale nejde to. Už ne. Když jednou fotograf překročí Rubikon, není cesty zpět k té svobodě, nelze již nevidět svět jako nekonečný sled správně komponovaných a exponovaných fotografií. Nelituji toho, ale řekněte sami - nechtěli byste také někdy, na chvíli, alespoň na jeden víkend v roce, být také tak volní, jako oni?

A ještě jeden aspekt tato svoboda a bezstarostnost uživatelů kompaktů má. Zatímco my neustále tvoříme, předěláváme realitu podle svého výtvarného vidění a cítění, ukazujeme ostatním, jak TO vidíme my, uživatelé kompaktů, ti neúnavní cvakající turisté, zaznamenávají vše jednoduše, bez dalších úmyslů něco víc vyjádřit nebo sdělit. Ale nejsou to právě oni, kdo vlastně zachycuje a dokumentuje skutečný život v jeho skutečné realitě?

Celý text najdete v ČSF 1/2010

< Předchozí	Seznam článků