On-line magazín českých a slovenských fotografů
Banner
Banner

Dnes je úterý, 28. března 2017

Foto-fikšn (fejeton-povídka)

jg041012aNedávno mne navštívil kamarád. Chtěli by si prý s manželkou koupit nějaký nový fotoaparát a potřebovali by poradit jaký. Nejsem nijak fundovaný odborník ba ani žádný známý fotograf. Fotografie je pouze můj veliký koníček. Bez velikých ambicí si fotím pro radost, jen tak 'do šuplíku', jak se říká. Jenomže, když vás lidé potkávají na ulici se zrcadlovkou na krku, přes rameno brašnu a stativ, bez vašeho většího přičinění si vás zařadí do škatulky nadepsané Pan fotograf a potom už vás prostě berou málem jako profesionála, třebaže jim to vyvracíte...

Pozval jsem kamaráda dál. Jednak, abychom si popovídali o fotografování a také proto, že jsme se už dlouho neviděli.

No a rovněž nezanedbatelným důvodem pozvání byl fakt, že jsem měl téměř čerstvě vypálenou skvělou slivovici z durancií, a ta je podle mého nejlepší.

Mám onoho kamaráda rád. Pro jeho osobitý přístup k životu, pro jeho otevřenost a také, že se nežinýruje mluvit, jak mu zobák narústl, ať je, kde je. A já mám navíc zdejší nářečí velmi rád.

Dříve ale, než jsme se pustili do řeči, museli jsme „okoštovat“.

Po prvním kalíšku zazněl jen souzvuk našeho slastného mlasknutí a já hned dolil do druhé nohy, jak je zvykem. Po obdivných a pochvalných slovech na adresu ´méj trnkovéj´ kamarád spustil.

Zatímco si prý všichni jejich známí na své výlety a zahraniční dovolené vozí foťáky digitální, práskají si tam stovky a tisíce obrázků a pak se jimi samozřejmě chlubí, tak oni se ženou mají stále ještě jen starý bakeliťák na kinofilm. Rádi by tedy také něco nového, digitálního. Otázkou je ale co?

„No víš, ogaro, gdyž ty si taký odborník přes ty fotky, tož sem za tebú došél, aby si nám s tým poradíl“, řekl kamarád a jedno očko mu opět sklouzlo k prázdné štamprli.

„No nevím, jestli zrovna já jsem ten pravý, kdo by ti v tom mohl nějak poradit...“, lehce jsem zaprotestoval.

„Né, né,“ ohradil se hned, „enem sa ty nevytáčaj, fištróne! Gdo inší by mi moh` víc poradit, jak ty. Šak s tým svojím aparátem furt gdesi blóňáš, že s nim určitě aj na záchod chodíš!“

Přiznám se, že mě tím pobavil. Se slovy: “Dobrá, ale nebudeš mít, kamaráde, rozhodování jednoduché“, jsem nalil do třetí nohy. Po třetím přípitku jsem zcela logicky nejdříve zavedl řeč na ekonomickou stránku věci a na to, aby si s ženou promysleli, jaký bude hlavní účel jejich fotografování. Podle toho pak mohou investovat. Rozdíl mezi kinofilmovým zrnem a megabajtem byl mu naštěstí znám, tak jsem do něj tedy posléze začal nalévat informace o typech fotoaprátů, o akumulátorech, o používání digitálních karet a jejich následném zaplňování, o pravděpodobné nutnosti další investice do počítače, o následném zahlcování jeho paměti, o potřebě archivace a o bolestném rozhodování, kterou že z tisícovek dovolenkových fotografií si nechat a kterou smazat. Zatím stále sebejistě přikyvoval hlavou na znamení, že tohle je mu jasné a že z toho strach nemá.

Když jsem posléze začal vyjmenovávat druhy a velikosti používaných souborů, jejich výhody a nevýhody, jejich archivaci a zmínil také následné rostoucí počty digitálních nosičů v domácí knihovničce, tak jeho veselou náladu a počáteční nadšení začal kalit první stín nejistoty. Uchopil raději svou štamprličku, cinknul s ní do té mé a společně jsme do sebe obrátili jejich obsah. Trnková do nás sklouzla jako děti po tobogánu a opět krásně zahřála.

„Mně z tvéj řeči vysychá v krku, víš ogaro?“, zkonstatoval kamarád a postavil přede mne svou 'odměrku' na další porci.

Z delší řeči vysychalo spíše moje hrdlo, než to jeho, ale nechal jsem jej při tom.

„Ty ňa dozajistá enem tak lakuješ a strašíš. Podle tebe taký digitál néni vúbec jednoduchá vjec. Sa ně nechce vjéřit, že aj ostatní s tým majú také štrapáce...“, pokračoval kamarád.

Ujistil jsem jej, že jsou na tom téměř všichni stejně.

„A to jsem, hochu, ale ještě neskončil!“. Navázal jsem řeč a přešel hned na životnost digitálních nosičů, na možnou postupnou degradaci dat na nich, také na jejich několikaletou kontrolu - „jistota je jistota“ a opětovné přepalování fotografií na nosiče nové. Na krabatícím se čele mého přítele bylo vidět, že tohle nebyla ta pravá řeč, kterou chtěl slyšet, když zazvonil u mých dveří.

„A pamatuješ si na diskety, které se ještě nedávno v počítačích používaly?“, nedal jsem mu vydechnout. „Je to jen něco přes deset let, co je mohutně začaly nahrazovat disky digitální, no a dnes už si bohužel nemáš téměř kde ty staré diskety přehrát. Jestli v téhle oblasti půjde pokrok kupředu rychlostí, jako doposud, tak za pár neděl se objeví zase jiné archivační nosiče a to množství CD a DVD si po čase také nebudeme mít kde přehrát. Však koukni semhle...“ Přešel jsem k nízké skříňce pod mou knihovnou a otevřel ji. „Tady mám ještě gramodesky a třicet velkých cívkových magnetofonových pásků s úžasnou muzikou, no a cívkový magnetofon žádný. V bazarech jsem cívkáč taky už hezkou chvíli neviděl. Vem´ si také, že spousta mladých dnes žádný cívkový magnetofon a pásky k němu ani v životě neviděla. A vážně je to v podstatě jen pár let, co jsem si ty pásky ještě pouštěl!“

jg041012b„Baže, máš pravdu, ogaro“, potvrdil má poslední slova kamarád. „Staré diskety máme eště aj my u nás v práci, v archívu. A aj s tú muzikú sa nemýlíš. Dneskáj sa fšecko digitalizuje. Fšecko sa zmenšuje a zjednodušuje sa obsluha, tagže skoro každý si tu muziku može púšťat z různých maličkých přehrávačú a aj z mobilů. A gdyž su u teho, napadlo by ťa eště před takými dvaceti rokámi, že za chvílu každý budeme mjet u sebe svúj vlastní osobní a bezdrátový telefón? A neenom, že s nim budeš moct telefonovat, ale že ho budeš moct použit aj jak diktafón a aj jak mapu? A že si na ňom budeš moct přečíst knížky, poslúchat na ňom rádio a že s ním budeš moct točit video a aj kvalitně fotit? No a že ty fotky a všelijak objemné informace budeš moct potem aj poslat nekomu inému, enem tak bezdrátovje? No napadlo by ťa, gdyž si tehdá enem prstem vytáčel kulatý ciferník, jak rychle že ten tvúj vytáčací telefón zastará? Tož gdyby sa náš staříček dožili dneška, nevim, nevim, co by teďkáj říkali. Gdysi, za našich mladých rokú, zme chodili po venku s kazeťákama v rukách a púščali si Svíty, Slejdy, Sabaty a Párply a vyřváňalo nám to na celé kolo. Mysléli zme si tehdá, jak nejzme moderní. A náš staříček nám už tehdá říkali, že nás tá technika jednúc zežere. A to sa v tých časoch vzduchem šířil akorát rachot z našich magičú. Zato dneskáj, to si vzduch umíme otrávit už aj fšelijakým iným svinstvem. Třebáz smogem elektrickým. O tem sa nám dřív ani nezdálo, že neco takého jednúc budeme moset řešit. Skorem na každém kopcu dneskáj stojí stožár gdejakého operátora a aj každý třetí činžák má na střeše nejaký ten vysilač. A eslipak slyšél´s, nebo čet´, jací sú ty wifi vysilače pjekní prevíti? Aj celé stromiska ve svéj blízkosti umíja poškodit! Co to teda asi može dělat s lidma? Tož myslim, že v temto mjeli náš staříček asi pravdu. On by z tej techniky dneskáj určitě mjel jistú smrt. A víš ty co, ogaro? Ja sem si fčíl na neco vzpomněl, gdyž zme u tých digitálú, mobilú a podobných vjecí“.

Nahnul se ke svému štamprleti a ukazováčkem jej lehce dožduchal blíž ke mně. „Prvně mně ale doléj téj tvéj skvjeléj durancovéj. Tá sa totiž vážně pije skoro sama, to ti mosim pochválit.“

Dolil jsem nám a my si dali, už ani nevím, do kolikáté nohy. Lehce jsem už v tu chvíli pocítil, že kdesi v zadní části mé lebky se už o mne pokoušely první příznaky malátnosti. No nestačil jsem je ale úplně zaregistrovat, protože kamarád labužnicky mlasknul a pustil se do poutavého vyprávění.

Můj kamarád je skvělý kriminalista. Před pár lety recipročně strávil dva měsíce školením, pozorováním, porovnáváním a výpomocí u kolegů policistů v podhůří Jeseníků. Jako špičkový odborník mohl při přednáškách rozdávat něco ze svých letitých zkušeností a naopak, lecos, co mohl odpozorovat v práci a v přístupu ke kriminálním případům u svých jesenických kolegů, to mohl po té aplikovat v našem městě.

V těch dnech jeho jeseničtí kolegové měli mezi jinými také výjezd do hor k jednomu případu sebevraždy. Došlo k ní v lesní chatě, schované na úžasném místě pod skalním bradlem. Chata je přilepená na skálu, kousek pod samotným vrcholem hory, ze kterého je kouzelný panoramatický výhled do kraje. Je to místo, které, když prý člověk uvidí, tak má ihned chuť všeho nechat a utéct se tam schovat před civilizací. Rozhodně ale, jak říká kamarád, by tohle místo nikoho v žádném případě nemotivovalo k oběšení. Může ale potvrdit, že chata byla skutečně místem činu a paradoxně byla ona nádherná lokalita i příčinou násilného dobrovolného konce asi padesátiletého muže. Našel se tam v chatě totiž jeho deník. Díky několikaletým osobním zápiskům v deníku se dalo lehce objasnit celé pozadí případu a jeseničtí kriminalisté se tak v tomto případě nemuseli příliš nadřít. Jako člen vyšetřovacího týmu měl můj přítel možnost onen mužův deník nejen vidět, ale také ho přímo prostudovat.

„Viš, aj gdyž to byla vlastně, lajicky řečené, banální sebevražda, tak příčiny jednání teho týpka už tak jasné rozhodně nebyly. Dochtoři, s kerými zme mluvili, specijalisti na poruchy jednání, ani kriminální odborníci sa s podobnými pohnútkami eště nesetkali“, kroutil kamarád hlavou.

„Ten ogara, říkajme mu třebáz pan Podivný, tož on ten pan Podivný byl v podstatě úplně normální chlap, víš? Teda až do roka 1989. V zimně teho roka mjel autohavárku. Naštěstí byl v autě sám. Po těžkéj haváryji bylo auto na odpis a on ležál skorem dva mjesíce v kómatě. Gdyž konečně nabyl vjedomí, dlúho rehabilitovál. Testy na závěr ukázaly, že fšecky zranění má vyléčené a kromně výpadku pamjeti, zapříčiněné tú havárkú, že vlastně vyvázl bez následkú. Jeho manželka s děckama sa zhodli, že dlúho potem, co ho propustili z nemocnice, sa eště zdál být normální.

První zápisky z deníka ale napovjeděly, že nebýl. Nedlúho po vyléčení totiž začal mjet vidiny.

Ty první vidiny v sobje zkúšal potlačit. Přisuzoval ich následkom úrazu a kómatu. Nebylo jich mnoho a nebyly zprva nijak časté. Míjely ale týdně a mjesíce a vidin skoro neznatelně přibývalo. Až po delší dobje sa se svojimi vidinami svjeřil. Nigdo inší v jeho okolí ale tých zářících zhlukú, keré podle něho volně plynuly vzduchem, neviděl. Nigdo další, enem pan Podivný. Marně sa je snažil manželce a děckám ukazovat, popisovat, marně čekál, že mu aj oni potvrdíja ty jeho zářivé jiskérky, že aj oni ich též uvidíja a že, až sa zaséj nejaké další objevíja, že ho na ně aj oni sami od sebe též upozorníja.“ Kamarád smutně zakroutil hlavou a bezmocně rozhodil rukama: „Nedočkal sa. Jeho blízcí spíšej dostávali obavy z jeho nenadálých reakcí na ty jeho vidiny. Aj kolegové v prácí si začli špitat, že mu najspíš přeskočilo. Co ten enem přešel fšeljakých dochtorú. U očních specijalistú, u psychijatrú, ba ani na iných vyšetřénách mu žádné problémy ale neobjevili. Akorát jedno pozitívum fšecky ty prohlídky mjely. Ani né tak proňho, jako hlavně pro naše vyšetřování. Jeden z psychijatrú mu totiž poradíl, aby si fšecko začal zapisovat. Tož tak svojim deníkem nám aj fšecko vlastně objasníl. Doma že prý míval klid, ale v mjestách a v přírodě počet jeho zářivých fantómů, jak si jich nazval, rok od roku po trošičkách narústal. No vidím ti na očách, že ti néni jasné, co to má společné s našú debatú o focéní. Tož ešče nalej trocha tých durancijí a za chvílu sa to dozvíš“, mrknul na mě a počkal si na nášup.

„Tož véjdi a neuškoď !“, pronesl a oba jsme s přikývnutím přidali nový obsah štamprliček k těm předešlým.

„Pan Podivný si stále neumjel tých levitujících jiskérek vysvjetlit. Chodíl po knihovnách, navštěvoval knikupectví, hledal aj na internetě, kerý měl zapojený ešče jako jeden z mála v jejich mjestě a z kerého byl v tých časoch úplně unešený, no ale neco podobné nigdo nigde ešče nepopisoval. Slovami básnika řečené, nevjeděl odkáď sa berú, kam směřujú a co sú vlastně zač. Prostě sa kolikrát nedaleko něho naráz objevily, nebo na ně z ničeho nic na ulici za rohem narazíl. Psal v deníku, že to sa vždycky leknul, jak valach zatrúbení, a snažil sa im hnedkáj vyhnút. A jak šel čas, stupňovalo sa to. Až to začlo íst na nervy manželce aj jeho děckám. Manželka s děckama shodně vypovjeděli, že rok po roce začal bývat stále divnější. Žádným nepochopený, Pan Podivný, sa víc a vícej uzavíral do sebe a začal sa svjeřovat enem svojému deníku. Barvitě si tam ty svoje vidění popisoval a kreslil. Samozřejmně bez jakékoliv stopy po pochopení smyslu jejich podstaty. Jak čas bježel, pan Podivný sa rodině odcizovál. Byl obavami ze svojich fantómů natolik poznamenaný, že nedokázal delší chvílu vydržat v klidu a kromně zamjestnání, pokáď ináč vyloženě nemusél, tož ven z domu rači ani nos nevystrkovál.

Jeho manželku fšak záchrana jejich vztahu přez fšecko eště trápila. Posledním jejím pokusem, jak zachránit manželství a pomoct dát rodinu zpátky do původního stavu, byl nápad strávit dovolenú v Barcelóně. Předně je to krásné mjesto, keré navíc leží u móřa a za druhé, a to hlavně, je tam aj neco, po čem její manžel dávno túžil. Vjeděla, že její muž už od studentských rokú chtěl na vlastní očiská vidět fšecko, co vystavjel a nechal postavit sám Antóni Gaudí. Milovál secesi a aj Gaudího. Tak jak je mnoho mjestských center gotických, barokních, renesančních, ba aj ultramoderních, tak celá Barcelóna je v pravdě secesní. Má teda též aj překrásné gotické jádro, ba je to přímo celá gotická čtvrť, no ale ináč témjeř všade samá secese. Tož proto Barcelóna. Manželka našla na netu ubytování v súkromí, zajistila letenky a posléze sa do Barcelóny, enem oni sami dvá, vydali. Těšili sa na to obá velice.“

Přítel je velice dobrý vypravěč. Jeho řeč, gesta a vůbec celkový sebejistý projev byl tak poutavý, že jsem hltal každé jeho slovo a pomalu i zapomínal dýchat. Celý, právě se přede mnou odehrávající, příběh pana Podivného jsem si ve své pomaličku–polehoučku malátnějící mysli živě představoval. Přímo jsem viděl, jak si pan Podivný do deníku zapsal, že do Barcelony odlétal jak s touhou uniknout konečně svým vizim, tak i s obavami, zda mu vůbec jakákoliv změna prostředí pomůže.

jg041012c

A opravdu... Už před přistáním z oken letadla prý pozoroval nad Barcelonou takovou koncentraci třpytivých shluků, jaké zatím do té chvíle ještě neviděl. A jako doposud byl to zase jenom on, kdo to záření viděl. Psal, že každopádně zatnul zuby a snažil se všemožně dívat hlavně do země a kousek před sebe, jen aby před manželkou nedal příliš na jevo svou paniku. Nicméně to ale bylo silnější, než on a vyvádělo jej to z míry více, než si dokázal připustit. Podle manželčiných slov se to na něm velmi podepisovalo. Třebaže viděla, jak se manžel všemožně přemáhal zachovat klid, přece jen by se prý to jeho zděšení dalo prodávat po kilech.

Druhý den po ubytování jej manželka vytáhla na procházku městem. Metrem dojeli do samotného srdce města na Placa de Catalunya a odtud se vydali pěšky nahoru po krásné třídě Passeig de Gràcia, na které mimo jiné stojí i ony Gaudiho architektonické skvosty. Ty, které léta toužil tolik vidět.

„Divíš sa ogaro, že to tak přesně popisuju a že to tam tak znám, có? Šak si ty nemysli, aj my s manželkú zme tam byli. A mosím ti řict, že je to po čertách krásné mjesto. Tebe, jako fotografa, by myslim z Barcelóny moseli odtáhnút párem pivovarských volú, aby ťa odtamtáď dostali. Fakt sa nedivím temu Podivnému, že sa tam tolik chtěl podívat. Jeden secesní palác sa túli g druhému, jak múj s mojú, očiská z teho přecházajú a zachvílu máš krční obratle vyklúbené, lebo stále hledíš nahóru na krásné okna , balkóny a střechy. A též stále narážáš do turistú, kerých je tam, jak gdyš nasypeš slepícám. No ale gdyž posléze dondeš před Casa Batló, to je ti úžasný dom továrníka Jozefa Batló, potem ešče pár metrú před dom Casa Milá,

jg041012d

gde z venku ani uvnitř nenandeš žádný pravý úhel, no a pak přímo před tým druhým menovaným barákem, gdyž sa dáš rovno doprava, tož po takém kilometru ťa to dovede až ku stále eště nedokončenému pohádkovému chrámu Sagrada Familia. To je ti, ogaro, fšecko taká krása, až ťa to dostane do kolén. Tam potem na turisty, ba aj na iné problémy, hnedkáj zapomeneš. A s tým počítala aj manželka pana Podivného.“

jg041012e

Přítel rukama ve vzduchu obtahoval tvary těch architektonických pokladů a při tom popisování barcelonských krás mu tváře hořely a oči mu nadšením jen svítily. Ale hned, když se zmínil o panu Podivnéhm, tak smutek zase zastřel nadšení v jeho hlase.

Když prý tedy manželé Podivní vyšli z metra na to obrovské náměstí Placa de Catalunya a lehce stoupali dál krásným širokým bulvárem, oba cítili, že tato procházka nebude jednoduchá. Zvláště pana Podivného by ani ve snu prý nenapadlo, že když už se poprvé v životě dostal tak blízko ke svým vysněným architektonickým cílům, že to bude zároveň i naposledy. A co víc, že je vlastně dokonce ani nikdy v životě na vlastní oči neuvidí!

Již na obrovském Katalánském náměstí totiž všude okolo registroval neskutečná kvanta svých vidin. A pak v dáli, nad bulvárem Gràcia, tam dokonce pozoroval takovou oslepující vzdouvající se záři, jako kdyby v těch místech pryštil ze země jiskřivý gejzír, z něhož se rodily a do světa k němu vylétali jeho zářící fantomové.

„Jeho žena řekla, že už na tem Katalánskem námjestí sebú zaséj začal pocukávat, jako gdyž sa každú chvílu čemusi vyhýbá. No přesto ale zvolna postupovali dál. On sa prý nesnažil dívat příliš daleko před sebú. Občas fšak přecá enem pozvédl zrak. Jeho znepokojéní potem ale vždy narústlo, a čím dálej tým častějš obcházal neviditelné překážky a přitem neomaleně vrážal do lidí. Po čase začál zpomalovat a zpomalovat, až sa posléze zastavil úplně. Naráz sa leknúl, přikrčíl sa a bleskovje cúvnul. Při tem ale nechcačky vrazil do jakéhosi ogary, kerý těsně za ním zrovna za chúze fotil krásné secesní kandelábry, co lemujú bulvár a obá sa svalili na zem. No vidim ti na očách, že ti stále není jasné, proč ti to fšecko povídám, že?“ Přítel na mne, s šibalským, ale dobrosrdečným úsměvem, koukal přes stůl, -“vydrž ogaro, hnedˇkáj sa to dozvíš.“

Nemyslím si, že by to bylo zrovna jenom nepochopení, které se mi v tu chvíli po několika panácích zračilo v očích, ale nechtěl jsem jej přerušovat. Netrpělivě jsem rychle nesouhlasně zakroutil hlavou a beze slova raději čekal, až bude pokračovat.

„Nesmíme enem nechat tú tvojú trnkovú tolik vjetrat, víš? Tož nazdraví!“ Pozvedli jsme svá štamprlata, která jsem během vyprávění doplnil, přiťukli si a vychutnali opět spalující mok.

„Pan Podivný si ten střet v svojem deníku obzvlášť zvýraznil. Těsně před tým, než vrazil do teho týpka, ho totiž vylekál gejzírek jiskér vytrysklý hnedkáj vedla něho. Rovnú prý z nejakého digitálního kompaktu turisty, kerý ho v tu chvílu míjel. Byly to přesně ty svítící zhluky, co ho už tolikrát vyděsily. Zleknul sa a rýchlo cúvnul. Při tem fšak vrazil do iného fotografujícího chlapa. Obá při tem ztratili rovnováhu a svalili sa na chodník jak nejací dvá zrúbaní štamgasti. Poražený ogara bjehem pádu upustil aj svúj fotoaparát na zem. Za hlasitého nadávání sa ale hbitě dral na kolená a vystartovál k svojemu potlučenému foťáku, aby u ňho byl dřív, než ho přišlápne nejaká neopatrná noha architektúrú sa kochajícího turisty. Pan Podivný si nevšímal jadrných cizojazyčných nadávek povaleného ogary a též sa pokúšal bleskovje fstát. Chtěl sa hnedkáj podívat na zdroj záře, kerá ho vylekala. Na ten malý fotoaparát, na původce teho neuvjeřitelného záření. Bylo to totiž proprvé v jeho životě, co sa zčista-jasna tak naráz zrodilo hnedkáj v jeho blízkosti. Při tem fstávání mu ale neušlo, že sa obáj ze zemje sa zbírarájící aktéři naráz stali aj objekty pozornosti ostatních chodcú. Nekeří sa ohlédli po zdroji hlasitých nadávek, další sa tým dvjema smáli jak grotesce s Čaplinem a jinší, pro zmněnu, pohotovje zvedali svoje vždy připravené fotoaparáty a netypickú podívanú si hnedkáj fotili. A v ten moment ze všeckých přístrojů namířených na pana Podivného vytryskly fontány jiskér! Nikdo si ich ale nevšímal. Nikdo ich nevnímal, nikdo jim nevjenoval sebemenší pozornosť, nikeho ani v najmenším nevyváděly z míry! Nikdo ich neviděl, enem on!!!

jg041012f

Nejprv překotně přeskakoval pohledem z jedného zářivého gejzírku na druhý. Potem začal opjet cúvat. Naráz ztratil zájem o všecko dění kolem něho, o teho nadávajícího muža, o manželku aj o původní cíl jejich cesty, otočíl sa jak na obrtlíku a začál jak kličkující zajac prchat bulvárem zpjet k námněstí. Vrážal přitem do korzujících turistú, aby sa úspješně vyhýbal vzduchem zvolna levitujúcim jiskřivým fantómom. Prúdy turistů sa k fsteku jak ovce líně valily objema smněry. Leckeří sa zastavovali a fotili si výstavní paláce s krajkovje tepanýma zábradláma balkónů zdobící jejich průčelí. Inší zaséj drželi svoje fotoaparáty v dodaleka natažených paprčách a fotili svoje přátele, keří pózovali na mozajkových posezeňách, co sú súčastěma nádherných ocelových secesních kandelábrů. Další pro zmjenu zaséj stíhali všecko fotit při chúzi se stejně dodaleka natáhnutú jednú rukú. A opjet ty spršky jiskřivých obláčkú, gejzíry jiskérek a zářících zhluků. A ty náhlé ohnivé minierupce, vytrysklé z každého z fotoaparátú, posléze prúd vzduchu vždycyky unášal porostorem pryč. Pan Podivný si zaséj zvýraznil v deníce, že sa konečně stal přímým svjetkem zrodu svojich fantómú. Že zřejmně konečně přišél na klúb téj záhadě. Na vlastní očiska totiž konečně viděl jejich zrod, viděl odkáď že sa berú svítiví fantómové, keří mu převrátili jeho život na ruby. No přesto sa ale nedokázal zbavit hrúzy z nevjedomosti, esli on je jediný, gdo skutečně vidí ty vznášajíci sa zhluky, anebo esli sa jeho fantómové rodíja enem v jeho mysli.

Najednúc sa v bjehu zarazíl. Všimnul si totiž eště jednéj zvláštní vjeci. Popošel najprv k jedné z fotografujúcích cérek, kerá bez kontroly displeje hlava-nehlava mačkala spúšť malého přístrojka namířeného furt enem na skupinku rozdováděných kamarádů. A z teho jejího kompaktíka s každým namáčknutím vystřikovaly jiskřivé gejzíry, jak z římskéj svíce. Posléze poodešel a přešel k jinšímu fotografovi. Ten mněl podstatně větší foťák. A s tým svojim přístrojem u oka byl sústředěný na děvčicu, kerá sa usmívala do jeho objektivu. Ten ogara po chvilce pokývnutím a úsmjevem dal jasně najevo – A JE TO! a spustil ruky s aparátem. Zvláštní na téj situaci bylo zjištění, že sa focéní tentokráte odehrálo bez známého jiskerného efektu! Pan Podivný si potem začal pozorně prohlížel okoloprúdíci fotografy.

Jak si též zapsal, úplně z hlavy vypustil svoju opuštěnú manželku a v tu chvílu nemyslel na nic inšího, než na dořešení svéj záhady. Najdůležitější pro ňho v tu chvíli bylo nalezení opravdového púvodu fantómú a tak možné zbavení sa nervy drásajícich obav z nich. Došél zpjet na veliké Katalánské námjestí a stále pozoroval turisty fotografy. A než přešél námjestí, podařilo sa mu přijít na klúb další části hádanky. Tlustým červeným fixem si poznamenal do deníka, že zářivé obláčky sa zřejmně rodíja enem v útrobách digitálních přístrojú! Žádný z klasických kinofilmových aparátú ani jedinkrát nevydal sebenepatrnější jiskérku!

Eště jednúc sa ohlédl směrem, gde stojá obá úžasné Gaudího domy a gde o kus dál tušil magickú katedrálu. Zároveň sledoval, jak tam nad střechami fšeckých budov vzduch enem hořél od tej oslnivéj záře, kerá jak gdyby vybublávala ze zemně a zvolna sa roztékla do fšeckých stran, jak kaša z hrnka v pohádce Hrnečku vař! V mysli sa mu při tem zrodila myšlenka. Esli že je pravda, co sa píše, že je náš životní prostor zněčistěný mimo iné aj neviditelným elektronickým smogem, tož tak to si právě náš svjet zaprasujeme aj fotosmogem digitálním. Z téj představy sa mu začlo dělat zle. Chtěl pryč. Přesto, že sa nacházal na místách, keré tolikerých let túžil vidět, přesto otamtaď musél utéct. Naráz si při tem aj uvjedomil, že sa už asi nigdy nebude moct přiblížit k jakéjkoliv pamnětihodnosti, přírodnímu úkazu, prostě k čemukoliv hezkému a volně přístupnému, co enem na temto svjetě máme. Všade tam totiž narazí na lačné turisty fotografy. Všade tam sa budú rodit nové jiskřivé fantómy a otamtáď je vzdušné poryvy dálej rozptýlíja do celého svjeta. Nechtěl sa žádného z nich dotýkat, nemněl sebemenší chuť je chcačky ani nechcačky vdechovat. V svojem nitru nabýl jistoty, že dnešní situace raz bude enem maličkým stínem budúcího stavu. Vrátil sa tedá metrem do apartmánu, zbalil si svoje vjeci a před odchodem eště položil na stolek maličký lístek s tým, že už dál nemože. Posléze vyrazil na nádraží a potem sa prvním vlakem vydal na dlúhú štreku zpjet dom.

Chvílu na to sa s nim manželka rozvédla.

Pan Podivný opustil svoje zamněstnání a svúj život ve velkomjestě. Po kratším hledání si našél zcela nové zamněstnání v Jeseníkách. Práca v lesním prúmyslu mu umožnila, aby býl co najdál od svojích fantómů. Hneď v prvním roce práce v lese, v místách odlehlých od bježných turistický tras, objevil krásnú opuštěnú lesní dřevjenicu. Nepoužívaný srúbek, kerý sa jak jehně k ovci krčíl pod převisem skalního vrcholku, sa strácal v hustém lesním porostě. Prostě ideální místo pro ňho. Zistil si púvodního majitela, odkúpil ho a vyspravil. Zimy potem trávil v malém mjestečku, v svéj maléj garzónce, ale od jara do pozdního podzima, pak už ostával v svojém lesním obydlí, daleko od teho digitálního smogu.

Přišel ale leden 2007 a s ním aj uragán Kirill.

Svojím spúsobem mjel ščestí, že to bylo v zimně a že zrovna přebýval doma v mjestě. Popadané stromiska totiž jeho dřevjenicu částečně poničily. Po uragáně mjeli s odklúzáním polomú v lese moře práce a jemu zbývalo vždycky enem málo času na opravu téj jeho paluše. No ale do konca podzima to přecá enem stihnul.

Tak přešly dva roky. Na koncu téj druhéj zimy naráz zjistíl, že už aj v tem jeho malém mjestečku přibývá turistů a s nimi sa aj tam objevil narústající počet tých jeho zářivých fantómú. Zaséj býl, chudáčisko jedno, znechucený a začal pociťovat známé obavy a deprese. Silno zatúžil po jaru. A gdyž jaro konečně přišlo, tož jak dycky nakúpil zásoby, naposled z poštovní schránky vybral svoju poštu a regionální tisk a vydal sa s báglem do hor. Už sa zaséj těšil na svoje oblúbené útočiště, na tú jeho jednu z posledných bašt nezamořenú digitálním smogem.

Celý šťastný srub vyvjetral, vybalil zásoby a zatopíl si. Posléze zasednul ke kúřícímu šálku kávy a v klidu si prošel poštu. Potem začál listovat aj v novém regyjonálním mjesíčníku.

Zpráva, kerú tam ale objevil, ho těžko zaskočila!

Psali tam totiž, že místní dobrovolníci společně s místním turistickým klubem sa rozhodli, že až sa znova sprúchodníja fšecky turistické stezky, tož že na tej „jeho“ skále postavíja krásnú novú rozhledňu. Poslední vjetrná smršť totiž spřerážala mnoho stromú a paradoxně tým pomohla odkrýt aj jeden z úchvatných kruhových výhledú na okolní horský masív. Psali o místě přímo nad jeho střechú! Psali o vrcholku „jeho“ skalního bloka!

V duchu už viděl zástupy turistú, co sa tlačíja na jeho skále. Viděl to množství jiskřících přeludú, keré za čas jeho místo promjeníja v zářívú pochodňu, co bude svítit dodaleka jak mořský maják. Tá zpráva a tá představa ho dokonale dorazily.

Otevřel si najlepší láhev vína, kerú v chatě mjel, vytáhnul svúj deník a pustil sa do jeho dopisování.

Gdyž sa posléze pár dní neukázal v práci, vydal sa za ním do srubu vedúci jejich pracovní party. To on ho tam v srubu našél a on nás aj posléze zavolal. A právje v tých dňoch sem byl v tých Jeseníkách aj ja a tak sem mjel tu příležitost, být osobně u vyšetřování tého zvláštního případu.“

Kamarád se pohodlně rozvalil v křesle a pásl se pohledem na mne. Na moment se tak rozprostřelo ticho.

Zhluboka jsem se nadechnul a uvolnil se. Ani jsem totiž nepostřehnul, jak jsem byl při tom sugestivním vyprávění napnutý a jak mělce jsem k závěru dýchal. Musel jsem přiznat, že podobný příběh jsem ještě neslyšel.

„Co myslíš,“ zeptal jsem se po chvilce, „byli skuteční ti jeho fantomové, nebo nebyli? Co si o tom myslíš?“

„No, co si o tem myslím..., nařízená pitva posléze odhalila enem jediné. Gdyby totiž při fšeckých vyšetřeňách, keré podstúpil, po objevéní tých jeho prvních fantómú, tak gdyby nekerý z doktorú, keré fšecky navštívil, byl dúsledný a poslal ho aj na vyšetřéní počítačovým tomografem, tak by určitě odhalili, že pan Podivný mjel na mozku malý nádor. Čert ví, esli to byl následek úrazu, či už mu tam bujel aj před tú havárkú. Neumim ti řéct, esli snáď díky temu nádoru, či díky téj havárce náhodú fakt nezískal nejakú tu podivuhodnú schopnost opravdu vidět jakési projevy digitálního fotosmogu, jak to v deníku sám nazvál. Nikdy nikde sa ešče o nečem podobném fakt nigdo nezmiňoval. Jedna vjec je ale zvláštni. Zarážajúci vztah totiž objevíš, gdyž sa podíváš na případ pana Podivného v súvislosti s histórijú rozmachu digitálních foťákú.

V roce osmudesát devjet, gdyž mjel tú búračku, tak byl digitální fotoaparát, dá sa říct, ešče v plenkách, no ale už tu byl. A on poprvé také mjel svoje první, a zatím velice ojedinělé, vidiny. V polovině devadesátých rokú sa digitály začaly rozvíjat masivněji a tých jeho vizí také kupodivu začalo přibývat. Víš, trocha sem sa na netě díval na históriu digitální techniky a přišla mi ta súvislost velice zvláštní. Tagže, ať už viděl co chtěl, anebo sa mu enem zdálo, že neco vidí, každopádně je zajímavé, kolik že vůbec fotek může vzniknút bjehem jedinéj chvíle na jakémkoliv jednem jediném zajímavém místě na svjetě, gde sa srocujú davy turistú a všelijakých iných fotkychtivých návštěvníkú. To mosíjá být přecá naráz kvanta vydanéj energije. Tá gdyby sa tak dala enem sečíst a nejak spútat a využít...“

Mezitím, co já jsem plný překvapení vstřebával poslední informace z historie pana Podivného, přítel najednou zkontrolaval čas na hodinkách a pronesl:

„Tož vidím, že je čas vyrazit g domovu. Nalej tedá ešče poslední raz a ja už mosím jít.“ Naplnil jsem poslední várku domácího moku. Příteli plnou, ale sobě už jen symbolických pár kapek. Cítil jsem, že už začínám mít problémy s udržením svých myšlenek v jedné ohrádce. Jedna vedle druhé se lehce snažily rozbíhat se do všech stran, tak jako ovečky ze stáda.

„Tož ogaro“, pokračoval ještě přítel, „nalél`s do mňa dneskáj ohromnú kopu informací a podepřel to aj takým množstvím durancií, že si nejsu jistý, esli to fšecko, cos ně řek`, dokážu zopakovat manželce, a esli si to vůbec ešče budu aj zítra pořádně pamatovat. Tož na zdraví a na focéní!“

Na cestu jsem jej ještě vybavil jednou lahví ze svých zásob tekutého ovoce, co mu tolik chutnalo a šel jsem ho ještě vyprovodit. Potřeboval jsem se aspoň chvilku projít, aby mi trocha čerstvého vzduchu provětrala hlavu. Sjeli jsme výtahem našich sedm pater a vyšli do chladivého večera.

Právě jsem se venku nadechoval k řeči, abych se ještě vrátil k našemu povídání, když v tom shora, těsně před nás, prosvištěla k zemi rudá jiskra. Ta se po dopadu na zem náhle rozprskla do úchatného jiskřivého gejzírku. Oba jsme se zarazili a těžce zaskočeni jsme chviličku nebyli schopni se pohnout a ani nijak zareagovat. Fontánka rudých jisker hned na to pohasla a mé srdce se po vteřině nečinnosti divoce rozbušilo. Hned jsem si vybavil celý příběh pana Podivného. Příběh který mi ještě před pár chvilkami připadal vzdálený a neskutečný.

Přítel jako první udělal krok stranou a hned na to se začal smát. Díval se na mne a s chutí se zase pásl pohledem na mé chvilkové paralýze. Jeho policejní instinkt se nedal tak lehce obelstit. I po tolikerých porcích ušlechtilého domácího pitiva hned dokázal vysvětlit podstatu světelného úkazu.

„Šak to byl enem vajgl! Co si tak vykulený jak volské oko?! Hle na to...“, a špičkou boty nakopnul ještě dýmající cigaretový oharek. Zvedli jsme hned na to pohledy k oknům a balkonům našeho činžáku, ale nikoho jsme nezahlédli. Uvědomil jsem si, jak lehce mé polozmámené smysly podlehly sile sugestivního vyprávění nezvyklého příběhu.

„No ten mě tedy dostal“, pronesl jsem na adresu neznámého kuřáka, a vážně dodal:„Myslím, že si nějaký čas asi nenaliju.“

„Alespoň do rána, có?“, mrknul na mne kamarád a oba jsme se rozchechtali. Hned ze mne všechno napěti spadlo. Kousek jsem přítele přes sídliště odprovodil a pak se vydal zpět k domovu.

Bezděky jsem přitom pohlédl na noční oblohu. Třebaže bylo bezmračné černé nebe, zářilo na něm jen pár hvězd. Rozhodně to nebylo to množství hvězd a hvězdiček, co jsem si pamatoval z dětství. Ty myriády jiskérek, jasně žhnoucích i poblikávajících, s mlžným pásem mléčné dráhy táhnoucí se napříč černou klenbou. Na nebi byly v tu chvíli vidět jen ty největší a nejjasněší hvězdy. Ostatní byly buďto „překryty“ hustým filtrem hrubé vrstvy městského osvětlení, nebo je nějaká všemocná ruka prostě z nebe vygumovala. Anebo jsem částečně oslepnul...!

Když mne přes zvolna ustupující alkoholové opojení toto napadlo, ihned jsem si zase vzpomněl na pana Podivného.

Jestli měl opravdu tu neuvěřitelnou schopnost, která mu tolik otravovala život a znemožňovala mu ničím nerušený pohled na svět, pak jsem na tom v tu chvíli byl podobně.

A den co den, od večera do svítání, i my všichni, kdo žijeme ve větších aglomeracích, polykajících každou sekundu gigawaty energie potřebné pro výrobu téměř všudypřítomného osvětlení, jsme na tom prakticky stejně jako pan Podivný. Záře jeho fantomů mu překrývala vše, co bylo v pozadí. Stejně tak zářivý světelný smog, co na všech městech leží jak tlustá peřina, nám všem zakrývá nerušený výhled do neskutečně krásných hlubin noční oblohy. Večer co večer se my lidé stáváme hvězdoslepými. Ubývá míst, kde můžeme zvednout zrak a téměř nerušeně se kochat pohledem na to hvězdné divadlo. A ve dne? Ani mimo obydlená území už nezbývá mnoho míst, kde naše oči mohou nerušeně brouzdat blízkou krajinou i vzdáleným obzorem, aniž bychom pohledem nezakopli o nějaký sloup, či stožár elektrického vedení. A duši fotografa krajináře drásají také i ostré ježaté stožáry vysílačů telefonních operátorů na každém čtvrtém kopci...

Najednou jsem si uvědomil radost z toho, že nemám žádnou nadpřirozenou dovednost. Žádnou, podobající se nezvyklé schopnosti pana Podivného. Jsem rád, že nedokážu v žádné formě vidět téměř vším prostupující a všeobklopující nehmotné radiové vlny, záření, pulzace, emise a výtrysky energie. Ten energetický a elektronický smog. Jsem přírodě vděčný za tu „slepotu“. Bohatě mi stačí vidět jiný smog. Smog městský. Vidět, cítit a dýchat...

Pokolikáté už jsem si jen uvědomil tu ironii, že pro to, abychom si co nejvíce zjednodušovali život, abychom si ho co nejvíce zpříjemňovali a abychom při tom všem měli dojem co nejkvalitnějšího a nejzdravějšího života, tak díky novým technologiím si stále víc a víc své životní prostředí znepříjemňujeme a doslova otravujeme. Jsme těmi zjednodušujícími každodenními příjemnostmi tak nadšeni a zhýčkaní, že se raději snažíme žít v slepotě vůči následkům.

A pak jsem přírodě vděčný i za tu všeobecnou slepotu.

Že nemohu vidět absolutně všechno dění kolem nás. Všechny křivdy a nepravosti. Tu negativní auru „lidského smogu“. Díky tomu, že jsem jen pohopouhé maličké zrníčko v soukolí mašinérie hýbající světem, jsem rád, že nemám tu schopnost nahlédnout pod pokličku všem nekalostem a špinavostem, kterými nám média denodenně masírují mozky. Ve své maličkosti totiž cítím tu bezmoc, jakkoliv se všem špatnostem postavit čelem a chtít cokoliv zastavit a napravit.

Jsem jen rád, že mohu zatím stále pouze normálně vidět. Že si svět mohu prohlížet normálníma očima fanouška fotografie a řešit toliko problémy zatěžující pouze malého fotografa amatéra. Je to trochu alibistické a možná i zbabělé, ale já to tak cítím. Kdybych se totiž hluboce užíral nad všemi důsledky civilizačního dění, neviděl bych také žadné světýlko na konci tunelu a skončil bych vše asi jako pan Podivný...

Blížil jsem se k domovu a za chůze pokyvoval hlavou nad běžně mne nenapadajícími pravdami. Alkohol ponechával mé fantazii volné otěže a z hlubin mysli mi myšlenky samovolně vybublávaly na povrch. Možná jsem v tu chvíli tam venku dokonce i přemýšlel nahlas. Bylo mi to ale jedno. Prostě jsem v tu chvíli byl jen spokojen sám se sebou a se svým životem.



josefGal80 Autor: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

Výběr z článků

Společnost Nikon spol. s r.o. se připojila k projektu vzdělávací kampaně Diabetické asociace České republiky (DAČR), který má neobvyklým způsobem – prostřednictvím fotografií - upozornit širokou veřejnost na toto závažné onemocnění a na možnosti léčby. V České republice v současné době žije téměř 1 milión lidí s cukrovkou...

Celý článek…

Výběr z blogů

Toto povídání volně navazuje na článek Světelné instalace v krajině Aneb Fotolandart, který vyšel v Československé fotografii č. 4/2011. Byl o tom, jak s Ivanem Bumbou z fotoklubu Černá slunečnice přistupujeme k fotografování krajiny, kterou přetváříme pomocí světel a dlouhých expozic k obrazu svému. Nejde nám o její věrné zobrazení. Naopak. Snažíme se nahlédnout pod povrch obyčejných věcí a okouzleni novou realitou...

Celý článek…

Anketa ČSF 1

Pro fotografii je důležité:

Anketa ČSF 2

Preferuji fotoaparáty: