Dekorativní asambláž

Ve výtvarném umění není asambláž neznámým pojmem, využití techniky spojování ale ve fotografii tak obvyklé není, přestože výsledné fotografické obrazy jsou zajímavé a divácky atraktivní. Fotografická asambláž najde uplatnění především jako dekorace v interiéru.

Důvodem pro použití asambláže může být nejen její neotřelý třírozměrný vzhled přes sebe skládaných fotografií, i když tento prvek sám o sobě by důvodem k tvorbě asambláží mohl být. V duchu známého přísloví „vlk se nažere a koza zůstane celá“ se technikou asambláže můžeme jednoduše vyhnout mnoha technickým problémům při zhotovování velkých nebo dokonce obřích zvětšenin a vystačíme si tak s minilabem zhotovujícím profesionální formáty zvětšenin, tedy 21×30 a větší.

Fotografická asambláž kromě formátu zvětšenin řeší i problém nedostatečného rozlišení podrobností u velkých fotografií zvětšovaných přímo, protože v tomto případě se nejedná o skládání výřezů z jednoho záběru, ale o skládání samostatných dílčích snímků pro tento účel exponovaných. Na první pohled by se mohlo zdát, že nejvíce práce zabere samotné skládání a lepení hotových zvětšenin do konečné instalace, ale tak jednoduché to zase není, pokud budete chtít zhotovit asambláž na plochu určité velikosti. Konečnou velikost instalace totiž není možné nějak významněji měnit. Budeme−li spoléhat na metodu „ono to nějak vyjde“, snadno se může stát, že to nevyjde vůbec a bude nám třeba 1 metr obrazu přebývat, či naopak se nedostávat. Pro velikost budoucí asambláže je totiž zcela rozhodující ohnisko objektivu, kterým budeme snímat a současně velikost dílčích zvětšenin, ze kterých asambláž složíme.

U běžných interiérových fotografií obvykle posuzuje před snímáním jen styl a barevnost interiéru, kterému přizpůsobíme námět snímání. V případě asambláže si ale navíc musíme předem změřit rozměr prostoru, kde bude instalována a současně si ujasnit, z jak velkých zvětšenin ji budeme skládat. Pravidla žádná neexistují, snad jen doporučení. Je obvyklé pro menší prostory sestavovat asambláž ze menších dílčích fotografií, pro velký prostor z velkých. Není to ale žádné dogma − nezapomeňte na tvůrčí svobodu a tvořte tak, jak to cítíte! Zohlednit byste ale měli možnosti, které nabízí váš fotoaparát při snímání vybraného námětu, protože snímat 6Mpixelovou zrcadlovkou dílčí snímky pro zvětšeniny 30×45 cm v krajině je nesmysl, pro architekturu a další náměty s málo detaily si s ní ale vystačíte. Minimální počet dílčích snímků je dán podstatou této techniky, tedy 2, maximální počet není nijak omezen.

Pro výpočet množství nutných dílčích snímků tedy zvolíme vybraný formát. Má−li např. asambláž mít délku 2 m, vydělíme ji délkou formátu papíru. U formátu 30×45 cm to bude přibližně 4. Protože dílčí snímky se budou částečně překrývat, musíme ještě přidat 2–3 snímky navíc (40–50 % navíc u většího počtu snímků), celkem budeme na tuto délku exponovat 6–7 dílčích snímků. Podobně budeme postupovat při výpočtu potřebných snímků na výšku zamýšlené instalace, pro tento příklad počítejme se 4 záběry, celkem tedy budeme muset exponovat pro asambláž 24–28 záběrů v případě požadovaného rozměru asi 90×200 cm. Pro sestavení stejného rozměru asambláže z fotografií formátu A4 tu ale bude již 50–60 dílčích snímků.

Nyní se již můžeme vydat na místo snímání, kde nejprve musíme zjistit vhodné ohnisko objektivu. Pokud známe obrazový úhel svých objektivů, je nejrychlejším způsobem výpočet podle úhlu objektivu, který vykreslí celou snímanou scénu na jeden záběr. Dejme tomu, že si zvolíme záběr krajiny, který optimálně z daného stanoviště vykreslí 20mm objektiv s obrazovým úhlem 94°. Protože budeme bez přídavku na překrývání dělit obraz na 4 části (stále je řeč o uvedeném příkladu), budeme také tento úhel dělit 4. Požadovaný obrazového úhlu objektivu pro zamýšlenou asambláž bude tedy v tomto případě 23,5°, čemuž odpovídá objektiv s ohniskovou vzdáleností asi 100 mm. Objektiv s nejbližší ohniskovou vzdáleností k vypočtené hodnotě tedy použijeme pro snímání dílčích snímků asambláže (uvedené hodnoty jsou vztaženy ke kinofilmovému obrazovému políčku 24×36 mm).

Pokud pro zamýšlený celkový záběr nedostačuje žádný z vám dostupných širokoúhlých objektivů, je možné použít také obyčejný školní úhloměr, kterým odhadem určíme úhel pokrývající vybraný úsek snímané scény, zjištěnou hodnotu vydělíme počtem snímků a získáme potřebný snímací úhel objektivu. Tomuto úhlu odpovídající ohniskovou vzdálenost pak podle typu fotoaparátu vyhledáme v otištěné tabulce.

U asambláže se obvykle nesnažíme o dokonalost návaznosti dílčích snímků, stejně tak nedůležitá je konstantní expozice a oblast zaostření, neplatí zde proto přísná pravidla, jako v případě přesné skládané panoramatické fotografie, nepřesnosti naopak patří k výrazovým prostředkům asambláže. Při dostatečném osvětlení tedy můžeme snímat z ruky, dokonce i mírně měnit snímací stanoviště, je−li se třeba vyhnout nějakému rušivému objektu.

Pokud říkám, že není požadována konstantní expozice neznamená to, že by nemusely být dílčí záběry korektně exponovány. Při snímání tedy používáme obvyklé expoziční korekce, doporučuji také přepnout na středově zvýhodněné měření, které je pro skládané asambláže výhodnější, protože více zohledňuje charakter osvětlení jednotlivých míst celkového záběru a dokonce se vyhneme i nutnosti použití přechodových filtrů, protože dílčí snímky oblohy automatika podexponuje a oblačnost tak bude dobře prokreslena, stejně jako větší oblasti záběru ležící ve stínu.

Výhodné je snímání v režimu předvolby clony (Av) a s vypnutým autofokusem. To nám umožňuje snadno měnit clonu podle požadované hloubky ostrosti pro každý dílčí snímek zvlášť, stejně taj můžeme přeostřovat objektiv podle toho, jak vzdálenou oblast pro dílčí snímky právě exponujeme. Do formátu jednotlivých zvětšenin A4 se vzhledem k požadovanému množství snímků rozhodně vyplatí snímat s digitální zrcadlovkou, v případě větších formátů a krajinných celků budeme potřebovat zrcadlovku s rozlišením alespoň 10 Mpix nebo použijeme kinofilmovou zrcadlovku.

Je celkem lhostejné, z jaké strany scény začneme snímat. Překrývání dílčích záměrů by mělo být nepravidelné, vyhněte se přesnému otáčení přístroje zvláště v okrajových oblastech scény, protože vyrovnané okraje dílčích snímků asambláži rozhodně nesluší. Postupným snímání „pokrývejte“ celou scénu, pokud některá její část vybočuje z ucelenějšího prostoru, neváhejte i pro ni udělat záběr, i když bude hodně „vyčnívat“ z celkového formátu. Možné je také naopak nezajímavou část scény vynechat. Překrývání záběrů se nesnažte dělat rovnoměrné, spíše naopak. Nahodilost a nepravidelnost vypadá mnohem lépe, protože jinak bude výsledná instalace připomínat spíše obkladačky než výtvarné dílo.

Snímání můžete realizovat jak s horizontální polohou fotoaparátu, tak s vertikální, doporučuji polohu přizpůsobit charakteru námětu. V případě převažujících vertikálních linií snímejte vertikálně a naopak.. Jakmile nasnímáte všechny dílčí záběry pokrývající vybranou scénu, přidejte ještě několik nahodile umístěných záběrů exponovaných s opačnou orientací přístroje a to zvláště v okrajových oblastech scény. Jiná orientace snímků asambláž oživí a dodatečně je tak možné vše doladit do celkové instalace. Je lépe mít několik záběrů navíc, než aby se jich nedostávalo.

Při digitálním snímání je možné si udělat náhledovou sestavu asambláže přímo v grafickém editoru. Podívejme se na postup v programu Photoshop, který je obecně pro zpracování digitálních obrazových souborů stále nejrozšířenějším a nejkvalitnějším programem.
Dílčí snímky otevřeme a zmenšíme s převzorkováním na rozměr, se kterým nebude mít při větším počtu vrstev váš počítač problémy, většinou postačí velikost souboru kolem 2 MB. Při zmenšování se podíváme na velikost obrazu, která bude při rozlišení 300 dpi asi 6×9 cm. Víme, že bez překrývání má celková sestava na šířku dejme tomu 7 dílčích snímků, na výšku 5, takže budeme počítat 7×9=63 a 5×6=30. Vytvoříme tedy základní prázdný soubor o rozměru o něco větším, asi 33×66 cm (když plocha nebude stačit, můžeme ji samozřejmě zvětšit dodatečně v nastavení velikosti plátna.

Nyní již můžeme dílčí snímky rozložené na ploše přesouvat přímo myší do základního souboru, pro lepší manipulaci se snímky aktivujeme funkci automatického výběru vrstvy a budeme tak moci snadno dodatečně měnit polohu obrázků, aniž bychom je v okně vrstev museli vyhledávat podle ikon. Přetažením dílčích snímků se automaticky v základním souboru vytváří nové vrstvy, nezapomeňte je vždy ihned přejmenovat podle názvu původního záběru, abyste pak byli schopni určit záběry pro zvětšení. Před přetažením dalšího obrázku také předchozí soubor zavřete, aby jste jej omylem zbytečně nevkládali vícekrát. Po vložení všech obrázků můžeme přistoupit k jejich selekci, protože je pravděpodobné, že jich na některých místech bude zbytečně mnoho. Vrstvy hned nemažeme, pouze zrušíme jejich viditelnost, abychom je snadno mohli znovu aktivovat. Až když jsme se sestavou spokojeni, smažeme všechny neaktivní vrstvy najednou přímo z okna vrstev. Přesunem vrstev můžeme ještě upravit vzájemné překrývání.

Sestavu nyní ořízneme těsně k obrazu a přejdeme do okna velikost souboru. Zde vypneme funkci převzorkování a nastavíme velikost budoucí instalace asambláže. Výběr potvrdíme a nyní již snad pomocí pravítek v okně souboru změříme velikost jednotlivých záběrů. Vybrané snímky pak na tento rozměr zvětšíme, přitom dbáme na převzorkování do výstupního rozlišení minilabu, kam budeme zakázku zadávat. Pro zakázku zvolíme, podobně jako u zvětšenin z filmu, nejbližší větší formát papíru a budeme požadovat zpracování v režimu Real. Vzhledem k lepší pozorovatelnosti volíme pro zvětšeniny spíše matný fotopapír.

Abychom si usnadnili následné skládání, můžeme vrstvám náhledové asambláže přidat stínování pro lepší viditelnost dílčích snímků, vrstvy po zapsání jejich názvů pro výběr snímků sloučit a nechat si zhotovit náhledovou fotografii konečné instalace asambláže. Když máme hotové konečné zvětšeniny, můžeme začít s instalací celé sestavy. K tomu budeme potřebovat vhodnou podložku na lepení fotografií, nejlépe se hodí snadno zpracovatelné Kapa desky, dále kontaktní lepidlo ve spreji nebo oboustrannou plošnou lepící pásku Tesa, bavlněný hadřík a kvalitní odlamovací nůž na řezání desek s fotografiemi.

Důvodem použití Kapa desek je především jejich nízká hmotnost při poměrně velké tloušťce, což nám umožňuje vytvářet třírozměrné asambláže, které jsou v interiéru rozhodně zajímavější, než vzájemné lepení samotných fotografií. Desky se dodávají v nejmenším rozměru 70×100 cm a jejich cena je více než přijatelná, oceníte i možnost jejich snadného řezání odlamovacím řezacím nožem.

Na desky nalepíme fotografie pomocí lepidla ve spreji určeného pro lepení fotopapírů. Nevýhodou je prach ze zaschlých kapiček lepidla a samozřejmě i zápach při stříkání, pokud nemáte možnost pracovat v místnosti s odsáváním nebo venku, raději použijte oboustrannou lepící pásku, např. značky Tesa. Zcela nevhodná jsou lepidla na bázi vody a lepidla, u kterých se vyžaduje lepení za vlhka, protože po zaschnutí se Kapa desky zkroutí.

Nalepené a dobře vyhlazené fotografie pečlivě ořízneme a pro instalaci si ještě z Kapa desky nařežeme dostatečné množství malých čtverečků, které budou sloužit jako distanční podložky. Rozhodnout se můžeme mezi dvěma způsoby instalace. Optimální je přímé lepení na stěnu interiéru, protože instalace se dokonaleji propojí se zdí a u zvětšenin ve spodní vrstvě může ještě dojem „prorůstání“ s interiérem doladit malým fabionem, který vytvoříme z obkladačské spárovací hmoty. Na zeď, je−li dostatečně hladká, můžeme desky lepit opět oboustrannou páskou Tesa nebo lepidlem na polystyrénové desky, případně Chemoprenem. Pro lepení dalších vrstev zvětšenin již nejlépe vyhoví Tesa páska. Možné je také asabláž celou slepit na stole nebo na zemi a na zeď zavěsit pomocí háčků, není ale snadné nalézt těžiště pro rovné zavěšení.

Tak co říkáte − zkusíte asambláž? Je to samozřejmě technika trochu pracnější, vyžaduje promyšlenou práci, ale výsledek určitě stojí za to, zvlášť když hotovou instalaci ještě vhodným způsobem nasvítíte. Na závěr ještě připomínám, že nedokonalost návaznosti dílčích snímků a nekonzistentní expozice určitě není na závadu, to ale neznamená, že byste měli ignorovat nedokonalost dílčích záběrů a to především z hlediska ostrosti a také se vyhněte všem rušivým prvkům v obraze.
Pečlivě provedená asambláž vás bude na stěně v interiéru těšit třeba i několik let a bude jistě obdivována i návštěvami − nekažte proto sobě ani ostatním divákům dojem opomenutými maličkostmi, které je možné tolerovat u foteček ve fotoalbu, ale ne u vystavených fotografií.

Pozn.: Článek byl publikován v magazínu Photo life č.55 v roce 2006.

Previous
Hollywood Burn lighting
Dekorativní asambláž